Martin Horyna – Jiří K. Kroupa (eds.): Kancionál z Miletína (cca 1620-1710)

Popis

Kritická edice Miletínského kancionálu přináší pozoruhodný repertoárový komplex, který dokumentuje nečekaně bohatý a pro dosavadní hudební historiografii skrytý hudební život ve farní obci kategorie městysu/městečka v kontinuitě desítek let do začátku 18. století. Obsahuje celkem 392 jednotek, z toho 86 je nenotovaných a 306 notovaných (26 jednohlasých a 280 vícehlasých). Po úvodní studii, která se zabývá vznikem rukopisu, jeho repertoárem, účelem a sítí vztahů k jiným pramenům a repertoárovým celkům, následuje ediční část. Ta je rozdělena na edici hudby (zpracoval Martin Horyna) a na edici textů (zpracoval Jiří K. Kroupa). Každá transkribovaná skladba je uvedena incipitem, který obsahuje původní klíče, předznamenání, označení menzury, pauzy a první notační znak. V případě edice textů byl uplatněn dosud spíše ojedinělý přístup, který s vyuitím textově-kritického aparátu maximálně vychází z ortografie pramene.

Rukopis Miletínského kancionálu o 528 stranách je dnes uložen v Městském muzeu v Hořicích v Podkrkonoší. Vznikl pro bohoslužebné potřeby (170 písní, 40 drobnějších liturgických skladeb, 50 částí mešního ordinaria, většinou s českými texty). Vzhledem k rozsahu jde zřejmě o největší domácí sbírku písňového repertoáru pocházející z doby kolem roku 1600. Podobně jako již edičně zpracovaný Prachatický kancionál se jedná o pramen centrálního významu, který významně doplňuje pohled na českou hudbu na přelomu 16. a 17. století.

Miletínský kancionál představuje jakýsi vícehlasý „usuál“ s převahou písňových skladeb, který byl určen pro mešní i hodinkovou bohoslužbu v provedení malého školního sboru učitelů a jejich žáků, a zřejmě reprezentuje určitý ustálený typ zpěvníku běžného ve školském prostředí s repertoárem realizovatelným jak v centru, tak na periferii. Svůj původ má v umírněně utrakvistickém prostředí konce předbělohorské éry, ale byl používán i při katolické bohoslužbě následující epochy. Svou definitivní podobu získal prací mnoha písařů v průběhu asi jednoho století přibližně mezi začátkem 17. století a první polovinou 18. století. Přestože jeho hlavní část byla zapsána kolem roku 1640, svou povahou je ještě předbělohorský.

Nejčastěji zastoupeným druhem je vícehlasá strofická píseň, v dobové terminologii cantilena (více než 200 vět). U většiny písní je možné určit podle nadpisu, zařazení do skupiny skladeb nebo textu příslušnost k určitému svátku nebo okruhu svátků, nikoli však přesné zařazení v rámci bohoslužby. Písně mohly být ve mši zpívány místo částí propria, kolem lekcí (epištola, evangelium) nebo kázání. Mohl se jimi ovšem interpolovat prakticky každý mešní a hodinkový liturgický zpěv.